"Vltavský Mimoň 2000" z pohledu Mišáka

      Po dlouhé době, pod tlakem mých kamarádů, jsem zavzpomínal na téměř rok staré utrpení. Alespoň já jsem to tak cítil. Když Špáťa, smutný z toho, že nemá svou vlastní akci, navrhnul, že bychom mohli dát nějakou vytrvalostní akci, jsem se trochu orosil. Poté, co radostně všem sdělil, že chce jet nonstop Lenora - Budějovice, jsem pochopil, že to nemá v hlavě v pořádku. Velmi promptně napsal vábivé propozice a začal lákat odvážlivce, kteří do toho půjdou s ním. Napoprvé u mě neuspěl, neboť jsem měl za sebou podobnou akci : nonstop Plzeň - Praha a kdy po necelých 24 hodinách na Berounce jsem si řekl, že to fakt stálo za to a víckrát to mít nemusím. Chápal jsem jeho odhodlání tuto akci uskutečnit, neboť jsem se kdysi na Berounku též těšil. Nakonec jsem byl první, kdo řekl : "Jdu do toho s Tebou, neboť si nechci nechat ujít ten zážitek, až budeš skučet, nadávat na vše kolem sebe a přiznáš, že to byla naprostá blbost".

      Nakonec se nás sešlo celých šest. Už samotný příjezd do Lenory byl zajímavý. Asi půl kilometru před Lenorou jsme sestřelili asi v 50 km rychlosti srnku. Přesný zásah. Milda vyskočil s klíčem od bytu a slovy : "Jdu ji vyvrhnout" a zmizel v lese. Asi za 20 minut jsme našli Mildu. Bez srnky. Zato maska naší Astry byla na totální rekonstrukci.

      Naše loď značky Vydra se jevila jako jednoznačně nejlepší volba pro první úsek, kde je potřeba hodně manévrovat. Matně vzpomínám na scénku z pod jezu na Rechlích pod Lenorou : Jedeme první, nic nevidíme a Špáťa se ptá : "Kudy se to jezdí ?" Má odpověď byla : "Pod hrázkou doprava". Odněkud zezadu se ozvalo : "Tam jsou stromy ! "a náhle můj háček vydává pokyn : "Vole stůj, strom !". Mohutnými kontry jsme obratně zastavili Vydru o milimetry před padlým stromem, průměr kmenu tak 70 čísel. Náhle po levoboku jsem zahlídl doslova letící špičku Indiánky a dvě napřáhlé paže do jejich posledního záběru před totálním čelňákem. Tak tohle Čumák a Jirkou ještě ustáli, což se nedá říci o situaci, zřejmě podobné, asi o pár kilometrů dále.

      Objektivně musím přiznat, že tato akce má snad smysl pro romantiky, kteří touží zažít rozbřesk nad mlhou zalitou vodní plochou Lipna, nikde ani vlnka, hrozné ticho, občas na břehu tichý blázen, který má políčeno na něco velkého. Projíždíte mezi rákosím, spícími labutěmi, začíná se zvedat mlha a objeví se velké červené kolo těsně nad obzorem, které začne hřát tak za dvě hodiny.

      Pak ale rychle do reality. Slunce do nás pekelně pere a na hráz to máme ještě pouhých 40 kilásků, Špáťa už hodinu spí, to se mu to bude kecat, jak je Lipno docela v pohodě.

      Další pevný bod na naší pouti je mezi "Vyšákem" a Rožmberkem. Začínáme potkávat vodáky, kteří právě po poledni vyjeli z kempu po probdělé noci, marně se snaží přinutit svoji keňu, aby jela rovně a mocně s láhví v ruce nás zdraví : "AHÓJ, odkud jedete, taky z Vyšáku ?" "Ne, z Lenory" "Jé, Vy už jste tu týden ?" "Ne, 12 hodin." "Kam jedete, taky do Rožmberka ? Mohli bychom zapařit" "Ne, do Budějic" Řeknu Vám, to máte po takovým rozhovoru ramena přes celá záda, pádlujete o sto šest a vydrží to tak kilometr, kde je naštěstí další skupinka podobného ražení. To nás drželo nad vodou tak do Krumlova, kde přišla bouřka a kroupy a na vodě jsme zůstali definitivně sami.

      Pod Krumlovem si pamatuji již jen výkřiky : "Nevím, jak si mám už sednout", "Bolej mě záda tak, že snad pádluje i svíčková" atd. Špatour byl pořád v pohodě. Až na Zlatou Korunu, kde konečně začal drkotat cosi nesrozumitelného, matně jsem tušil něco jako, že jsme měli končit tady. Jemně jsem ho upozornil, že ho čeká tak dvě hodiny příjemného pádlování a ještě si může představit dalších 16 kilometrů do Vrbna, kde chtěl původně končit. Při přenášení posledního jezu v Boršově prohlásil "To jsme měli fakt tak těžkou loď ? " A dokonce přiznal, že mu to jako zkušenost stačí a rozhodně slíbil, že už něco takového podobného vymýšlet nebude. Přiznám se, že jsem mu nevěřil. Překvapilo mě, že hned druhý den ráno, probuzen ukecaným Čumákem, pronesl památnou větu : "Není důležité něco dokázat, ale zopakovat".

      Na závěr bych rád podotknul, že mi dvakrát stačilo a nejsem dvakrát odvázanej něco opakovat. Připouštím, že snad jedině v případě, kdy se na startu objeví nováček a já bych se bavil jeho měnícím se výrazem v jeho tváři během 140 km nebo chcete-li 22 hodin.

      Zdar novým účastníkům a dalšímu ročníku !!!

     Mišák